Postřehy studentů Soukromé základní školy speciální pro žáky s více vadami, Ostrava, s. r. o. ze Dne otevřených dveří v našem středisku 

Ve čtvrtek 24. 2. 2011 jsme měli akci a bylo to super. Dělali jsme různé zajímavosti, ale co bylo na té akci nejlepší, no prostě všechno největší a nejobtížnější část té akce, bylo to něco podobného, jako má Ondra Lovy, který vůbec nevidí a musí mít asistenta. Bylo tam mnoho věcí a různých skládaček a her, ale nejhorší bylo to s těma klapkama, bylo to něco neobvyklého. Taky se mi líbil ten film a bylo to zajímavé, jak si ti rodiče zavolali domů ty pracovníky z toho střediska a jak jim pomohli. Moc se mi to líbilo a moc jsem si to užil!      

Jirka

24. 2. 2011 jsme byli na takové jedné akci, která se jmenovala „Jaké je to nevidět.“  My jsme tam nejdříve přišli a jeli jsme výtahem. Pak nás přivítala taková milá paní, která nám pustila takový kratší film, a tam byli takové malinké děti, které špatné vidí. Třeba věci, hračky a malinké balonky. Ten film byl zajímavý a strašně se mi to líbilo. Potom nám dala paní černou škrabošku a my jsme zkoušeli samé věci rukou. Já jsem třeba složila pexeso a paní Hela mně moc chválila. Pak jsem měla na klíně malé panenky, které jsem dala postupně do postýlky. Paní mně dost chválila. Potom jsme šli do takové místnosti, kde byla tma. Tam byly takové různé osvětlené věci. Já s Klárou jsme se podívali na takovou osvětlenou kouli, kde byla taková malá oranžová kulička, byly na něm samé bílé blesky a to vypadalo jako pavučina. Moc se mi to líbilo ta akce a pak jsem psala do knížky vzkaz. Těším se příště.

Katka

Ve čtvrtek 24. 2. 2011 jsme byli v jedné budově, kde jsme výtahem jeli nahoru. Přivítala nás jedna příjemná paní, která se ptala učitelů, co od návštěvy očekávají. Zeptala se i nás dětí a pak nám pustila na zdi film, který byl o jejich práci. Mluvilo se tam o jedné oční vadě, kdy děti špatně vidí barvy a věci kolem sebe a chodila tam k nim paní, která maminkám vysvětlovala, že potřebují pestré barvy a svítící hračky. Byl to moc zajímavý film a pak nám dala na oči černou škrabošku a my jsme měli poslepu dělat různé úkoly.

Já jsem měla oblékat panenku, takže jsem nejdřív poznávala co to je a pak jsem jí svlékla všechno oblečení a zpátky oblékla. Po slepu to šlo opravdu těžko, ale paní Hela mě chválila, ale opravdu to nešlo. Nejdřív jsem oblíkala boty a ponožky a to se celkem poznat dalo, ale pak to bylo těžší tam jsem musela ohmatávat knoflíčky a rukávy. Nikolka zase měla zvukové pexeso a pak musela kostičky poskládat podle velikosti a Kačka musela kostičky poskládat stejně, jako to bylo na levé straně. Pak jsme práci ukončili a šli jsme po skupinkách do malé místnosti, kde bylo zhaslé světlo a tam nám paní ukazovala hračky, které ty děti potřebovaly na hraní. Byly tam osvětlené kostičky, disko koule i taková tabule, která blikala, když si udělala zvuk. Nikol zařvala a to bliklo a ta paní tleskla a dupla a to zase bliklo. Nejlepší tam byla taková elektrická koule. Ta byla skvělá a pak jsme něco mohli napsat do sešitu. Něco tam napsali  Jirka, Kačka a Nikolka a pak jsme šli do školy. Celé to bylo opravdu skvělé a moc se mi tam líbilo.

Klára

Akce byla moc zajímavá. Je mi opravdu líto těch dětí co trpí postižením zraku. Musí to být hrozné, však jsem si to taky sama zkusila. Měla jsem klapky na očích a pak mi nějaká paní položila před sebe zvukové pexeso…jo zapomněla jsem napsat, že ještě před tím, nám pustila film o jejich středisku, byly tam různé děti se zrakovým postižením, mluvilo se tam, co s tím dělat atd. Bylo to moc zajímavé a těch dětí je mi líto. No a u toho zvukového pexesa jsem musela s každou kostkou zachrastit, abych zjistila, jaký zvuk vydává. A musela jsem najít dva stejné zvuky. Nejdřív jsem si vzala jednu krabičku a zachrastila s ní a pak jsem chrastila s dalšíma a snažila se najít stejný zvuk. Jak sem ho našla, vrátila jsem obě kostky zpátky do krabice. Úkol jsem měla rychle hotový, tak mi paní pak dala další. Předtím jsem si ale sundala klapky a podívala se, jak jsem dopadla. Všechny dvojice zvuků jsem trefila! 

 Ten další úkol byl tentokrát složitější. Měla jsem seřadit barevné kužely od největšího po nejmenší a zasunout je do připravených tyček. To byl docela těžký úkol, ale pomohla jsem si tak, že jsem si všechny kužely položila před sebe dohromady a pomocí hmatu jsem ohmatávala konce kuželů a tak zjistila, která je největší, a menší, a menší a nejmenší. Tak jsem to nakonec zvládla. Klára, která seděla vedle mě, měla taky zajímavý úkol. Měla oblíkat panenku. Zvládla to skvěle!

To nebylo všechno, po tomhle jsme pak šli do takové místnosti, kde byly úplně zajímavé osvětlené věci, neboli světelné pomůcky pro ty děti co špatně vidí. Nejvíc mně zaujala taková jakoby elektrická koule, která měla uvnitř kolem dokola spousta laserů, blesků a když jsme na to sáhli, bylo to teplé a ty ostatní lasery zmizely a my jsme mohli prstem pohybovat s jedním laserem. To bylo zajímavé. Dále tam byla taky taková zajímavá barevná disko-koule. Potom světelné jakoby topení a když jsme tleskli, dupli, zařvali, tak to bliklo, nebo zhaslo. Dále tam bylo světelný závěs, světelná plocha s tvary atd. Moc se mi na akci líbilo a děti velice upřímně lituju.

Ať se vám i nadále daří.

Nikol

Ve čtvrtek 24. 2. 2011 jsme byli v takové škole a tam jsme měli zakryté oči a dělali jsme úkoly se zavřenýma očima, potom jsme šli do takové místnosti a tam to bylo osvětlené.

Patrik

Být dobrovolníkem má své výhody, aneb co jsem zažila během kampaně „Týden rané péče“

Jako první z akcí, pořádanou v rámci kampaně Týdne rané péče, bylo Kafe jinak, které se konalo dne 22. 11. 2010 ve Staré Aréně Ostrava. Návštěvníci kavárny si měli možnost vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je – nevidět.  Byly pro ně připraveny nejen pomůcky simulující ztrátu zraku, ale i hmatový nápojový lístek kavárny. Bylo zajímavé sledovat různorodé a zároveň shodné reakce návštěvníků. Ty spočívaly zejména v pocitu ztráty jistoty a orientace v neznámém prostoru, po té co jim byly
u vchodových dveří nasazeny klapky na oči. Navzdory tomu, že byli za asistence dobrovolníků usazeni ke stolu, byla jejich nejistota zřetelná. Téměř každému trvalo několik málo minut, než se alespoň trochu s novou situací částečně sžil.

Mezi návštěvníky byli jak náhodní kolemjdoucí, tak studenti škol se zdravotním a sociálním zaměřením. V reálu si vyzkoušeli pocity nevidomých lidí při objednávání v kavárně, při pití kávy a čaje a při práci s kompenzačními pomůckami. Při skončení simulace byl jak u studentů, tak u jejich pedagogického doprovodu jednoznačný údiv nad množstvím denního světla, bezprostředně následovaný úlevou z toho, že ztráta zraku byla pouze dočasná. Bylo evidentní, že praktická zkouška splnila svůj účel a že akce Kafe jinak v nich zanechala nesmazatelný zážitek, že všechno je tak trochu jiné...  

Další akcí, jež jsem se zúčastnila v roli dobrovolníka, byl benefiční koncert, který se konal dne 25. 11. 2010 v klubu Templ na Stodolní ulici v Ostravě. Akci uváděl moderátor Igor Vašut spolu s vedoucí Střediska rané péče Mgr. Martinou Dunděrovou. Koncert se konal za účasti hlavních sponzorů
a známých osobností, mezi které patřil např. Tomáš Kočko, Jiří Sedláček, Radek Pastrňák a spousta dalších. Všichni účinkující se zúčastnili bez nároku na honorář, za což jim patří velké poděkování. Stejně jako všem ostatním, kteří nezištně přispívají k propagaci různých neziskových organizací působících v kraji a nejen tam.

Mezi emotivně nejsilnější zážitek koncertu lze zařadit hudební vystoupení několika handicapovaných dětí, z nichž někteří byli bývalými klienty SRP Ostrava.  Obecenstvo s obdivem sledovalo tyto děti, které navzdory svému postižení dokázaly zvládnout hru na hudební nástroje a vystoupit před publikem. Odměnou jim byl vřelý potlesk nás všech. Tím byly rovněž po zásluze odměněny
i poradkyně rané péče, kterým na pódiu za jejich obětavou práci poděkovala vedoucí střediska
Mgr. Martina Dunděrová.

Celý benefiční koncert byl moderován velmi seriózním a přitom nenuceným způsobem, byl perfektně organizačně připraven, měl spád a přinesl spoustu informací o Středisku rané péče. Rovněž připomněl nám všem, že jsou stále mezi námi ti, kteří se ocitli v nelehké životní situaci, s níž se musí vyrovnat a naučit žít. Stejně jako to, že s vhodnou odbornou podporou lze tuto situaci zvládnout
a překonat.

Dana Šestáková, dobrovolník ostravského střediska

Komunikujeme prostřednictvím předmětů

Milí rodiče!

V minulém čísle Rolničky jste se dověděli, jak si vyrobit a používat fotky pro komunikaci s vašimi dětmi.  Určitě si mnoho z vás tuto metodu vyzkoušelo a více či méně se osvědčila. Co ale dělat v případě, že vaše dítě fotky nezajímají, nerozumí jim, nebo jsou pro ně vzhledem k zrakové vadě těžko viditelné? Možností jak komunikovat s vašimi dětmi je samozřejmě více. Jednou z těch, které můžete vyzkoušet je tzv. předmětová komunikace.

Postupujeme tak, že pro každou činnost, osobu nebo věc zvolíme určitý zástupný předmět. Jde o takové předměty, které při činnosti běžně používáme (např. lžička = jíst, knížka = pohádka, hrnek = pít, pastelka = malovat apod.). Výhodou je, že dítě nevidomé, se zrakovým omezením, či duálním postižením zraku a sluchu si může takový předmět “prohlédnout” hmatem. Pro pochopení a představivost dítěte je reálný předmět podstatně jednodušší než např. obrázek, který je mnohdy příliš abstraktní. Při práci s předměty, stejně tak je tomu u fotek či symbolů, je důležité začít s jedním nebo maximálně dvěma předměty. Někdy může trvat poměrně dlouho, než dítě porozumí, že dáme-li mu do ruky CD, znamená to, že bude poslouchat oblíbenou písničku. Proto vždy na začátku volíme předměty pro oblíbené činnosti, abychom dítě pro komunikaci motivovali. Důležitá je také pravidelnost a vytrvalost. Ve chvíli, kdy vidíme, že dítě je schopno této formě komunikace porozumět, můžeme postupně přidávat předměty pro další činnosti, můžeme učit dítě výběru ze dvou či více předmětů. Dále se pomocí nich můžeme ptát, co chce dítě dělat, jestli chce jíst nebo pít apod.

Velmi osvědčenou technikou při práci s předměty jsou tzv. předmětové kalendáře. Jedná se o soubor předmětů, /případně obrázků, fotek nebo symbolů/, které představují jednotlivé činnosti, kterým se dítě během dne věnuje. Předmětové kalendáře dávají dítěti jasnou strukturu dne, případně části dne, a pomáhají mu orientovat se v tom, co právě dělá, co už má za sebou a jaká další činnost ho čeká.  Výborně mohou sloužit ve škole, ale stejně tak je možné je využít doma - např. při ranní hygieně, při jídle nebo při hře. 

V případě, že s kalendářem začínáme, je dobré použít jen několik činností, nezacházet do přílišných detailů, nebo použít kalendář jen pro určitou krátkou část dne (např. svačina, poslech písničky z přehrávače, nočník/toaleta apod.). Postupně můžeme předměty přidávat. Pakliže je dítě množstvím předmětů na kalendáři rušeno, můžeme je obměňovat - vždy tam nechat pouze ty, které jsou v danou dobu aktuální – tzn. to, co děláme “teď ” a to, co budeme dělat “potom”. Důležité je dávat dítěti předmět před danou činností a po jejím skončení nechat dítě vzít tento předmět a umístit ho tam, kam dáváme předměty označující činnost již ukončenou /např. krabice/. Mnohdy to bude s naší pomocí, ale vždy tak dáváme dítěti najevo, co už se stalo a co ho teprve čeká, což je velmi důležité proto, abychom zabránili jeho frustraci. Pro každého z nás je příjemnější, když víme, co se stane v následujícím okamžiku. Vzhledem k tomu, že máme nad spoustou situací “zrakovou kontrolu”, dokážeme na základě této zkušenosti vyhodnotit, že hluk, který slyšíme, je mixér nebo se připravit na poslech hudby, když druhá osoba vkládá CD do přehrávače. Díky této schopnosti se nedostáváme do situací, které nás překvapí. Děti se zrakovým postižením, se mohou leknout, když z ničeho nic začne hrát hudba, když se najednou ocitnou v koupelně apod. Předmětový kalendář jim dává možnost tento pocit nejistoty a mnohdy i strachu z neznámého odstranit.

Pokud vás článek zaujal a máte jakýkoli dotaz k tomuto tématu, kontaktujte svoji poradkyni, která vaše dotazy zodpoví a poradí vám, jak co nejefektivněji komunikovat s vaším dítětem.

Tereza Odložilíková, DiS., poradce rané péče střediska Ostrava

Dítě, které nepoužívá mluvenou řeč, neznamená že nekomunikuje!

Na setkání rodičů tentokrát přijela Mgr. Marcela Jarolímová, která pracuje jako logoped ve SPC V Novém Jičíně.  Připravila si téma „Rozvoj komunikačních dovedností a možnosti využití vizualizace řeči u dětí.“ Jednalo se o seznámení s pojmem komunikace, porozumění, strutualizace a v neposlední řadě vizualizace.

Po úvodu si maminky mohly vyzkoušet takou malou hru se slovy – na jejím základě jsme si ukázali jak je mnohdy těžké pochopit co vlastně od nás druhý člověk očekává a chce a jak je pro dítě s postižením nesnadné porozumět našim pokynům apod.

Dále jsme si povídaly o důležitosti řádu a pravidelnosti určitých rituálů, jak můžu slova vizualizovat dítěti, jak je to pro dítě důležité a jak to dítěti pomůže.

Poslední půlhodinku jsme se dívali na videa s ukázkou komunikace s vizualizací u dětí s těžkou mentální retardací. Video usnadnilo propojení teorie s praxí a maminky si mohly ze setkání odnést spousty rad a nových nápadů, jak tuto komunikaci využít s jejich dítětem.

Podívejte se na na nedávno vysílaný dokument pod názvem "Nejtěžší volba."

http://www.ceskatelevize.cz/program/10267494493-19.06.2010-11:00-2-nejtezsi-volba.html?online=1

Jde o příběhy a rozhodování žen, které se dozvěděly, že se jejich dítě má narodit s těžkou zdravotní vadou. Režie D. Smržová.

Hry a činnosti pro vývoj dítěte s postižením

Sarah Newman

Chtěla bych rodinám doporučit knihu, která vyšla v roce 2004 v nakladatelství Portál. Kniha je psaná čtivě, má strukturu a jistě si v ní každý rodič najde nejen něco pro sebe, ale i pro své dítě.

Začátek je věnován povídání o vyrovnání se s danou situací  a přijetí svého dítěte. Každá kapitola pak popisuje jednotlivé vývojové oblasti dítěte a v nich se zaměřuje na žádoucí pokroky, vhodné hry a činnosti, které jsou pro rozvoj dítěte důležité. Hry, aktivity a činnosti jsou zde podrobně popsány, doplněny básničkami, písničkami apod. Autorka se tedy v knize zabývá rozumovými funkcemi, vývojem řeči, pohybovým vývojem, smyslovým vývojem, nezapomíná na sociální a citový vývoj. V závěru knihy udílí praktické rady co se týče chování, spánku a toaletního tréninku.

Knihu naleznete v různých internetových či kamenných obchodech, a také by mohla být součástí knihovny v našich střediscích, zeptejte se svého poradce!

Jak si doma vyrobit fotografie do komunikační sady

Vážení rodiče, přemýšlíte o tom, jak pro vaše dítě udělat komunikační sadu z fotografií a nevíte jak na to? Budu se vám snažit přiblížit v jednoduchých krocích, jak postupujeme při výrobě fotografií v ostravských rodinách.

1. Vybereme předměty, které chceme pro dítě nafotit.

Zásady pro výběr: vhodné jsou předměty, které dítě zná, které používá, jsou oblíbené -  hračky, oblečení, jídlo apod.

2. Uděláme si domácí fotoateliér.

Najděte u vás doma nejsvětlejší místo, vezměte si bílé nebo černé papíry, tak aby poskytovaly pro focený předmět ten správný kontrast.  Ideální jsou čtvrtky formát A3.  Jednu dejte na stůl jako podložku a druhou jako pozadí, já si ji třeba podkládám stolním kalendářem.

3. Následuje samotné nafocení.

Při fotografování nebo úpravě fotografie je důležité myslet na to, aby předmět na fotografii byl pokud možno stejně velký jako je ve skutečnosti.

4. A teď je několik způsobů jak s tím vším naložit.

Fotografie můžeme stáhnout do PC, trošku upravit, udělat ořez, zvýšit kontrast, přidat jas, vytisknout na barevné tiskárně (vhodný je fotografický papír) a zalaminovat.

Nebo lze fotografie nechat vyvolat ve fotolabu a třeba nalepit na kartón nebo vložit do fotoalba a vytvořit tak „osobní knížku“.

Také můžeme fotografie stáhnout do PC a tam si je s dítětem prohlížet, případně z nich udělat prezentaci v programu Power Point.

Napadá vás otázka, k čemu je to všechno vlastně dobré? Fotografie jsou přestupní můstek mezi reálnými předměty a obrázky. Mohou sloužit k rozvíjení myšlení, rozvíjení zrakových funkcí, jako komunikační prostředek apod.

Pro každého z nás je velice důležité, aby mu rozuměli jeho nebližší a jednou z forem alternativní komunikace, která to umožňuje, je komunikace pomocí fotografií. Dále naznačím jen stručný postup, jak fotografie používat při komunikaci, podrobněji se  tomuto tématu budeme věnovat v některém z dalších čísel Rolničky.

Použití fotografií pro komunikaci:

1. Nejdříve dítě seznamujeme s fotografií (ukazujeme předmět i fotku)
2. Následně zkoušíme vyhledání předmětu na fotografii (Kde je auto? Stačí se podívat či ukázat prstíkem.)
3. Učíme dítě vybírat, a tím mu dáváme možnost ovlivnit to, co se s ním děje. Používáme otázky typu - Chceš si hrát s autíčkem nebo balónem? Chceš gumového medvídka nebo čokoládu? Dalším krokem jsou otázky pokročilejšího typu - Co chceš k jídlu? Kam chceš venku jít? Co chceš na sebe? S čím si chceš hrát?

Pokud vás něco z toho zaujalo a chtěli byste se dozvědět více, obraťte na své poradkyně, které vám jistě ochotně poradí a pomohou.

VEP a ERG

Také jste již několikrát v souvislosti s vyšetřením vašeho dítěte narazili na tyto výrazy? Pokud ano a nevíte co to znamená, je tento článek určen právě vám.

VEP = vizuální (zrakový) evokovaný potenciál. Toto vyšetření patří do skupiny evokovaných potenciálů. Jde o neinvazivní zobrazovací metodu zrakové dráhy v mozku. Vyšetření zjišťuje, jak dlouho mozku trvá přijmout a interpretovat zrakové zprávy. Potenciály jsou snímány elektrodami na hlavě. Vybavují se buďto světelnými záblesky nebo pravidelnou projekcí zrakových podnětů jako je např. černobílá šachovnice, střídání obrazců s šedým polem apod.

ERG = elektroretinografie. Jde o záznam elektrických potenciálů, které vznikají po stimulaci sítnice světlem. Vyšetření zjišťuje reakci buněk sítnice na záblesky světla.

Konečně mohu řádit po bytě

Jmenuji Ela a je mi skoro 5. Chtěla bych Vám napsat o tom, jak můj dědeček pro mě vyrobil vozítko. Doma tomu říkáme skeabord. Je výborné, protože konečně se mohu SAMA pohybovat po bytě. Dojedu si kam potřebuji, dokonce jsem objevila televizní stolek, kde můžu udělat pořádek v CD J. Když mě to přestane bavit, tak se jednoduše skulím dolů.

Pokud by jste si ho chtěl někdo vyrobit, tak budete potřebovat: dřevěnou desku, molitan, potahový materiál a kolečka (Ikea) a hlavně šikovného kutila. Nejdříve změkčíte desku molitanem a vytvoříte potah. A pak už jen přiděláte kolečka. A je to!

 (Ela, Středisko Ostrava)

Není želvička jako želvička

Při  jedné z návštěv našich „tet“ z rané péče u nás doma jsem povídala o tom, jak dobře  funguje sdružení  u našeho stacionáře v Ostravě-Porubě, a byla jsem požádána, abych vám o něm zkusila něco napsat.

Takže začnu od začátku – občanské sdružení  Želvička vzniklo v roce 2002 při Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě-Porubě, který poskytuje komplexní rehabilitace dětem předškolního věku především s kombinovaným postižením. U zrodu sdružení stálo několik maminek, které hledaly nějaký způsob, jak svým i ostatním dětem co nejvíce pomoci, a tak založily občanské sdružení, které v tomto duchu pracuje od doby svého vzniku až doposud.

Hlavním cílem Želvičky je zajistit to, aby se děti ve stacionáři cítily dobře, aby pro ně byl stacionář vybaven kvalitními rehabilitačními a vzdělávacími pomůckami, vhodnými hračkami a měl dostatek lidských i finančních zdrojů pro organizování nejrůznějších  akcí pro děti (divadlo, dětský den, solná jeskyně, canisterapie aj.).  Byla zřízena také půjčovna kompenzačních  pomůcek. Finanční prostředky k zajištění těchto aktivit sdružení  získává  od sponzorů, a také pořádáním prodejních akcí (např. stánky na dětském dni „Na soutoku“ v Kyjovicích a na podzimní slavnosti  „Třebovický koláč“ ) s výrobky  vytvořenými  rodiči i dětmi.

Želvička pořádá i pravidelná setkání rodičů, což je možnost zpravidla pro maminky, aby se dostaly mezi lidi, kteří řeší podobné problémy jako ony a příležitost otevřeně mluvit o věcech, které rodiče zcela zdravých dětí často nejsou schopni chápat. Navíc si zde vzájemně pomáháme  předáváním zkušeností s kompenzačními pomůckami  a jejich financováním přes pojišťovny, úřady a nadace, s vyřizováním sociálních příspěvků,  zkušeností s lékaři a léky, lázněmi a jinými věcmi. V našem sdružení organizujeme i prezentační akce firem s kompenzačními pomůckami. Snažíme se vybít i „umělecky“ výrobou věcí na prodejní akce, a tím se i odreagovat od každodenních starostí.

Scházíme se minimálně jednou za dva měsíce v prostorách stacionáře, který se nám snaží všemožně vyjít vstříc, a musím říci, že je to vždy příjemně a užitečně strávený čas. Jsou mezi námi vítáni i rodiče mladších dětí, které ještě stacionář nenavštěvují, a také mladší sourozenci našich dětí, pro které by jinak po dobu schůzky bylo potřeba shánět hlídání.

Pokud by měl někdo zájem se k nám přidat, může kontaktovat paní Jendrulkovou na tel.: 736 760 930 nebo na  e-mailu: This e-mail address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it . V budoucnu najdete informace o sdružení Želvička také na připravovaných webových stránkách.

(Marie Vojevodová, klientka střediska Ostrava)

Od poradce k rodičům a zpět…

Už od první konzultace v rodině jsem vnímala velkou otevřenost rodičů, jejich přístupnost všemu novému, chuť si se svým dítětem hrát tak, aby mu pomohli v co největším rozvoji jeho zrakových funkcí. Rodiče jsou velmi milí a sympatičtí a malý syn je jejich sluníčko. Do rodiny jezdím skoro každý měsíc, pravidelně s chlapečkem pracujeme, společně s rodiči se zamýšlíme nad dalšími vhodnými činnostmi a hrami pro něj. Pokaždé rodičům přivezu nová doporučení, co mohou použít a se synem dělat nebo něco vymyslíme společně a oni mě vždy na další konzultací překvapí tím, co pro něj vyrobili, připravili a udělali. Ovšem jejich posledním výrobkem mě naprosto ohromili a já koukala a koukala. Jedním z doporučení je totiž trénink prostorové orientace doma i venku. Rodiče poctivě dělají vhodné činnosti pro tento nácvik a tím, jak upravili prostředí na zahradě u domu (maminka vymyslela, tatínek vyráběl), mi dali nádhernou zpětnou vazbu…. A to že, co poradce rodičům doporučil, padlo na úrodnou půdu a že se to líbí, že to zrealizovali, vyrobili, se svým chlapečkem využívají…..

No posuďte sami, je to paráda…..

(Kamila Theimerová                       , středisko Ostrava)

Chodítko aneb všechno jde i když trochu jinak

Lukášek má DMO, spastickou formu. Jeho postižení spočívá v hrubé i jemné motorice. Ve svých šesti letech zvládá pouze plazení po zemi, sám nesedí, je zcela odkázán na pomoc druhých.

Lukáš je po operaci dolních končetin a jeho touha chodit je i přes potíže s rovnováhou a stabilitou tak ohromná, že jsme si v katalogu firmy Otto Bock vyhledali čtyřkolové dětské chodítko Nurmi Plus a synovi ho pořídili. Jak vidíte z přiložené fotografie, Lukášek má z chodítka ohromnou radost a je v něm spokojený. Dává mu možnost, kterou dosud neměl, a to je komunikace s ostatními dětmi a okolím. Určitou pomoc při chůzi sice stále potřebuje, ale je šťastný, a to je pro nás důležité.

(klientka firmy Otto Bock, p. Kameníčková)